úterý 5. ledna 2016

Kostel sv. Jakuba Většího v Červeném Kostelci

Půvab každého města dokresluje architektura jeho budov a odkazy na historii těchto budov. Takovým skvostem Červeného Kostelce je chrám sv. Jakuba Většího. Nachází se přímo na náměstí města a je tak nezaměnitelnou dominantou města. Vzhledem k tomu, že se město rozkládá v malebném údolíčku na úpatí Jestřebích hor, je navíc zvonice chrámu nepřehlédnutelným orientačním bodem v místní krajině.

Existence Kostelce a kostela sv. Jakuba Většího (původně gotické stavby) poprvé dokládá konfirmační kniha pražské diecéze a popisuje vzájemnou výměnu plebánů, konkrétně plebáha Hrzka ze Starých Buků a plebána Heřmana, plebána v Kostelci. Tento zápis, datovaný z 22. srpna 1362,  je tak sice první doložitelnou písemnou zmínkou o Kostelci, nicméně samotný vznik Kostelce je bezesporu mnohem staršího data, neboť tento vznik musel souviset s výstavbou místní fary a zdejšího kostela. Městečko Kostelec (staročesky Kostélec z latinského castellum) tak vznikl zřejmě v ranných dobách, kdy nejstarší kostely byly povětšinou opevněné, případně se stavěly jakou součást opevněných panských sídel. 
Vždyť kolonizace místní krajiny mezi řekami Úpou a Metují probíhala za vlády posledních Přemyslovců. Městečko tak leželo na křižovatce dvou obchodních stezek. Tou jednou, hlavní a významnější z nich byla stezka ze Slezska z Libavy (Lubawka), která vedla přes Trutnov a Úpici na Náchod a kde se pak napojovala na hlavní zemskou stezku kladsko-polskou z Prahy do Krakova a dále na východ. Druhou stezkou pak byla tzv. úpská stezka, vedoucí proti proudu řeky Úpy nikoliv údolím, ale po levobřežních přípojkách k hradům. Na Kostelec tato stezka odbočovala u Červené Hory, přes kostelecký rynek pak pokračovala na Rokytník a Stárkov, odtud proti proudu řeky Metuje na Adršpach a dále pokračovala buď na Frýdlant (Friedland, Mieroszow) nebo na Svidnici (Schweidnitz, Swidnica) ve Slezsku. 

Samotná kolonizace této oblasti byla dílem příslušníků starobylého rodu neznámého jména, jejž prof. J.V. Šimák nazval podle jeho erbu (v modrém nebo také červeném poli zlatý třmen) rodem erbu třmene. Zřejmě na samý popud krále Přemysla I. Otakara se na začátku 13. století jedna větev tohoto rodu usadila v (České) Skalici. Prvním známým členem rodu erbu třmene sídlícím ve Skalici byl Sezema, který měl 3 syny. Dědicem a pánem rodového sídla se pak po roce 1238 stal Petr ze Skalice, přičemž přirozeným směrem dalšího osidlování se stalo údolí Úpy. Na jejím levém břehu tak byly založeny opěrné body a správní centra v podobě nových hradů, a to nejprve Červená Hora a Vízmburk a o něco později ještě Rýzmburk. Zda se na budování těchto hradů podílel přímo Petr ze Skalice nebo až jeho synové Sezema a Tas, není bohužel známo. Skutečností je, že se panství rozdělilo, Sezema se stal pánem na Červené Hoře (časté označení Sezema de Ruffomonte) a Tas na Vízmburku. Právě oni jsou prvními doložitelnými držiteli obou hradů a panství a prvními známými představiteli kolonizace na Kostelecku. Jak již to v rané historii bývá, panství se stala předmětem postupných převodů, dědění či koupí, z nichž některé nejsou zcela historicky doložitelné. Skutečností však je, že v místě Kostelce  již probíhalo osídlování a v městečku Kostelec se nacházel dřevěný kostelík. Až Hynek ml. z Náchoda a na Červené Hoře se jako oddaný a přísný katolík záhy rozhodl dřevěný kostelík v Kostelci odstranit a nahradit jej kamennou stavbou. Ale dějinné události spojené s křižáckým tažením proti husitským Čechám (kterého s Hynek Červenohorský účastnil jako stoupenec Zikmunda Lucemburského v roce 1420), toto snažení pozastavily. Kostelec i místní okolí se tak staly součástí mocenských změn, které byly do značné míry ovlivněny náboženskými poměry na místním panství. K tomu se v neposlední řadě přidaly požáry (1591) a války, které potkaly město. Roku 1591 byl kostel zničen při požáru městečka, obnoven byl až roku 1668. 

Současná podoba chrámu je do značné míry odrazem novostavby kostela, která byla odsouhlasena biskupstvím v Hradci Králové ze dne 10. února 1744, kdy bylo povoleno zboření starého kostela a zahájena výstavba kostela nového. V letech 1744 až 1754 ho v úzké spolupráci s Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem přestavěl na náklad Octavia Piccolominiho v barokním slohu královehradecký stavitel František Kermer (1710 - 86) . 


Celá nová dispozice kostela vycházela z architektury dřívějšího vyhořelého kostela, který vycházel z dórského slohu. Část zachovalého vnitřního kostelního zdiva včetně klenby musela být architektonicky sladěna s vnější částí zdiva, využívající zvlněná a zaoblená nároží. Nově byla věnována větší pozornost zdůraznění zdobeného průčelí, jež muselo být nově postaveno na novém zdivu původní zvonice. Novým prvkem zdůrazňující velikost chrámu pak bylo mohutné tympanon nesoucí vysoký štít se zlacenou sochou světce obráceného tváří k rynku spolu s vchodem a kasulovým oknem. Střecha chrámu se také změnila, v důsledku celkových úprav nebyla použita jednoduchá sedlová střecha, ale musela být zvolena složitější valbová konstrukce střecha. 


Kostel byl vystavěn proti původnímu plánu s kratší lodí. Kostel je jednolodní s bohatě zdobeným průčelím se sochou sv. Jakuba Většího ve vysokém štítu nad tympanonem. K hlavnímu vchodu v průčelí vede široké kamenné schodiště s dvěma pískovcovými plastikami, sv. Václavem (z roku 1929) a sv. Ludmilou (z roku 1933). Obě plastiky jsou dílem červenokosteleckého řezbáře a sochaře Břetislava Kafky. 


Přestavba chrámu probíhala v několika etapách v letech 1744-1806 s různou intenzitou prací a odrážela také vývoj místní politické i lidské situace v regionu i celé zemi. Do cesty celkové rekonstrukce se však stavěly nejrůznější překážky v podobě napjaté finanční situace, nedostačující hotovosti na různé platby, zdražování stavebního materiálu, řemeslných i uměleckých prací. Také rabující vojska přispěla svou nemalou částí ke zpomalení výstavby a dokonce zapříčinila i zranění prvního obětavého administrátora kostelecké farnosti J.V. Radkovského. Konečná fáze barokizace chrámu je typická v půdorysu svými zvlněnými a zaoblenými zdmi v západní části chrámu. Pro východní část chrámu jsou naopak typické přístavby dvou pravoúhlých sakristií (prováděno v letech 1868 a později). Poslední fáze oprav byla ukončena až v roce 1894 jednoduchou přístavbou nové sakristie v základní ose chrámu směrem na východ. Cílem bylo vytvořit v půdorysu chrámu ramena kříže směřujícího na východ.

Dientzenhofer měl v úmyslu zdůraznit bohatě zdobené průčelí kostela dvěma vysokými barokními věžemi postavenými mimo kostelní budovu. K oběma věžím byly položeny základy, ale dostavěna byla pouze jedna. Vysoká samostatná věž slouží jako zvonice. Při požáru Kostelce v roce 1831 byla věž značně poškozena, proto byla snížena a provizorně zastřešena jednoduchou stanovou střechou. Teprve v letech 1939 - 40 byla věž dostavěna do původní výše a stanová střecha nahrazena podle návrhu stavitele Josefa Vejra a ing. arch. Aleše Pitřince cibulovitou pseudobarokní bání. Na všech čtyřech stranách věže byly obnoveny ciferníky. Dnešní elektrický hodinový stroj je v pořadí již šestý a na věž ho v roce 1988 vsadil Okresní průmyslový podnik ve Vyškově. Tato věž slouží jako zvonice. Do roku 1931 v ní viselo pět zvonů. Za první světové války byly zvony sňaty a odevzdány pro vojenské účely. Také na počátku druhé světové války byly všechny tři nové zvony - Ivan, Jakub a Jan - odvezeny a rozlity. Současné zvony, odlité podle dochovaných forem v Kovolisu v České u Brna, byly na věž osazeny 7. 3. 1959 za působení duchovního správce Aloise Vorala. 

Druhá plánovaná samostatná věž zůstala nedostavěna a jsou v ní uloženy kosti z původního hřbitova u kostela, který se nacházel v bezprostřední blízkosti kostela (nový hřbitov na bývalé Vackově zahradě byl vysvěcen 1821). Vnitřní výzdoba kostela není důsledně barokní. Pseudorenesanční hlavní oltář je z roku 1906, portálové sochařské oltáře sv. Jana Nepomuckého a Panny Marie jsou v barokním stylu, kazatelna (vytvořena kolem r. 1760) má rokajovou výzdobu, křížová cesta je z roku 1905. Z vnitřního vybavení je zřejmě nejcennější cínová křtitelnice z roku 1555. 


(IC)

Žádné komentáře:

Okomentovat